Navigace

Obsah

Desatero Božích přikázání je velikou pomocí v životě člověka. Řídit se těmito deseti body je moudré a pomáhá spokojeně žít. Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému a další body, jsou přece zásady, které pomáhají šťastně žít každému člověku. Školní rok má deset měsíců, stejně jako je bodů Desatera. Zvu studenty i učitele, jednou za měsíc, na zamyšlení nad jedním bodem z Desatera. Setkání se uskuteční ve čtvrtek v 7:30 hod. v kabinetě spirituála.

Ze čtvrté půlhodinky s desaterem...

1. Přikázání: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi Čtvrté přikázání zaměřuje náš pohled na rodinu. Je mnohem širší než to co nám říká. Vztahuje se na celou rodinu, na příbuzenstvo, na všechny lidi, kterým vděčíme za zabezpečení života a také i na ty, kteří nám předali víru, což jsou většinou rodiče.

Čtvrté přikázání nám poukazuje na vděčnost. Být vděčný znamená nezapomínat na prokázané dobro. Zůstaňme však u těch slov, které jsou obsaženy v tomto bodě. Ctít otce i matku je velmi důležité. Rodiče jsme si nemohli vybrat, nemohli jsme ukázat na nějakého člověka a říct: „ty budeš můj táta a ty budeš moje máma.“ Rodiče nám jsou darováni ať se nám to líbí nebo nelíbí. Rodina je něco velmi posvátného. Když se Bůh stal jedním z nás, tak žil větší část svého života v rodině. Mohl si to zařídit nějak jinak, ale on se rozhodl, že bude v rodině. Rodina vytváří společenství, tak jako Bůh vytváří vztahy (Otec, Syn a Duch svatý).

Někdy jsou v rodinách všelijaké problémy. Součástí rodiny jsem také i já, který můžu vždycky přinést něco dobrého, povzbudit pro dobrou věc.

Doma, v rodině, se člověk učí vzájemné úctě, lásce a respektu. Být dobrým žákem v této škole, znamená být dobrým synem nebo dobrou dcerou.

Rodina je nenahraditelná, protože člověk potřebuje vyrůstat v atmosféře lásky. Základní lidské potřeby jsou: jíst, pít, spát, ale také vědomí, že nás má někdo rád. Umíte si představit, že byste věděli, že vás nikdo nemá rád? To by bylo peklo.

Mít správnou úctu ke svým rodičům platí pro každého po celý život. Až jednou budete mít děti, tak oni budou velmi bedlivě pozorovat jak se chováte ke svým rodičům, a stejně se budou jednou chovat i oni k vám.

Správná úcta k rodičům neznamená vždycky ve všem poslouchat rodiče, když už má člověk svojí vlastní rodinu. Někdy rodiče mají tendenci hodně mluvit svým dětem do jejich vlastní rodiny. Tam je správné s úctou říct, že jejich radu vnímáte, ale chceme např. danou věc udělat jinak. Ctít neznamená slepě poslouchat.

Ctít svého otce i matku znamená pro dospělého člověka pamatovat na své rodiče, vážit si jich a neopomíjet je.

Ctít rodinu znamená také vážit si společenství stolu u kterého se scházíme. U stolu je rodina pohromadě. Stůl je místem společného setkání. Měli bychom dbát na dobrou kulturu stolování. Dříve se říkalo, že při jídle se nemluví. Když se učíte diplomatickou etiketu, tak tam se říká, že člověk by měl do úst vkládat malá sousta, aby mohl vést při jídle konverzaci. Když se rodina sejde u stolu, tak by měli spolu mluvit.

Rodina je také místo, kde člověk nejčastěji poznává Boha.

Z třetí půlhodinky s desaterem...

Třetí přikázání nám říká, abychom pamatovali na Toho, který nám dal existenci a také na to, že nejsme nějací stroje, ale lidé.

Sváteční den, pro nás pro křesťany je důležitým dnem, dnem odpočinku. Neznamená to však, že si lehneme a celou neděli nebudeme nic dělat. Naopak, máme si uvědomit, co je pro nás důležité. Každá neděle je pro nás připomínkou Kristova vzkříšení. Je to pro nás naděje, že Kristus chce vzkřísit i nás, tak jak vyznáváme v krédu. Pravidelná nedělní účast na bohoslužbě nemá být povinností, ale radostí. Jde zde také o to, že se člověk tak učí být věrný. Možná si položíme otázku: musím do kostela každou neděli? Odpovím otázkou: musím do auta tankovat benzín? Musím dolévat olej? Musím dofukovat kola? Samozřejmě že nemusím, ale pak se nemůžu divit, že tím autem nikam nedojedu. Chceme-li dále srovnávat s autem (nedělní mši svatou), tak pro porovnání: benzín – evangelium, fridex – promluva, voda – svátosti, vzduch – modlitba, olej – společenství.

Neděle má být dnem díků a vděčnosti. Máme si uvědomit, co všechno jsme za ten týden prožili, co se nám povedlo, co jsme mohli dělat díky svým schopnostem a uvědomit si, že to všechno je Boží dar. Někdy stačí nepatrný okamžik a všechno je jinak.

Neděle je dnem pro rodinu, pro přátelé. Neměli bychom dělat práci, kterou děláme běžně. Pro studenty to je např. učení. Je to chvíle na společně trávený čas s rodinou nebo s přáteli, příležitost jít na výlet do přírody.

Neděle pomáhá stránce duchovní i duševní. Nestačí si jenom zasportovat, to je něco pro naše tělo, ale my máme ještě také duši, o kterou je třeba pečovat. Čím je pro vás neděle výjimečná?

Část promluvy Benedikta XVI. 9. 9. 2007, Vídeň

Drazí bratři a sestry,

Sine Dominici non possumus! Bez Pánova daru, bez dne Páně nemůžeme žít, tak odpověděli roku 304 křesťané v Abitene v nynějším Tunisku, když byli přistiženi při slavení nedělní eucharistie, která byla zakázána, a byli předvedeni před soudce, který se jich zeptal, proč konali křesťanskou bohoslužbu, ač věděli, že přestoupení zákazu je trestáno smrtí. Sine Dominici non possumus! Ve slovu Dominici se neoddělitelně spojují dva významy, jejichž jednotu se musíme znovu naučit vnímat. Je to především Pánův dar a tím darem je Pán sám, Vzkříšený, jehož blízkost a kontakt mají křesťané zapotřebí, aby byli sebou samými. Není to však jenom kontakt duchovní, niterný, subjektivní. Setkání s Pánem je vepsáno do času prostřednictvím určitého dne. A tímto způsobem se vpisuje do naší konkrétní existence, tělesné i komunitní, kterou je časnost. Dává našemu času, a tedy našemu životu v jeho celku určitý střed, vnitřní řád. Nedělní eucharistie nebyla pro ony křesťany předpisem, ale vnitřní nezbytností. Bez Toho, který drží náš život svou láskou, je samotný život prázdný. Nechat stranou nebo ztratit tento střed by znamenalo odejmout životu jeho základ, jeho důstojnost a jeho krásu.

Je pro nás dnešní křesťany tento postoj tehdejších křesťanů ještě relevantní? Ano, platí i pro nás, kteří potřebujeme vztah, jenž je nám oporou a dává směr a obsah našemu životu. Také my potřebujeme kontakt se Vzkříšeným, který nás drží až za smrt. Potřebujeme toto setkání, které nás vždy znovu sjednocuje, dává nám prostor svobody, umožňuje nám hledět dál než aktivismus každodenního života, směrem k tvůrčí lásce Boha, od něhož pocházíme a ke kterému jdeme.

Sine Dominici non possumus Bez Pánova daru a dne, který Mu patří se neuskuteční zdařilý život. Neděle se v našich západních společnostech změnila na konec týdne, na volný čas. Volný čas je zajisté zejména v uspěchaném moderním světě věcí krásnou a potřebnou. Nemá-li však volný čas svůj střed, ke kterému se váže orientace celku, stává se nakonec časem prázdným, který nás ani neosvěží a ani neposílí. Volný čas potřebuje střed setkání s Tím, který je naším počátkem a naším cílem. Můj velký předchůdce na biskupském stolci v Mnichově a Freisingu, kard. Faulhaber, to vyjádřil jednou takto: Dej duši její neděli, dej neděli její duši.

Právě proto, že v neděli jde o hluboké setkání s Kristem vzkříšeným, ve Slově a ve Svátosti, rozsah tohoto dne objímá celou realitu.. První křesťané slavili první den v týdnu jako den Páně, protože byl dnem vzkříšení. Ale velmi brzy si Církev uvědomila i to, že první den v týdnu je i dnem stvoření, dnem, ve kterém Bůh řekl: ?Buď světlo!? (Gn 1,3). Proto je neděle v Církvi také týdenním svátkem stvoření svátkem vděčnosti a radosti za Boží stvoření. V době, kdy se zdá, že v důsledku našich lidských zásahů je stvoření vystaveno mnohým nebezpečím, měli bychom vědomě přijmout i tuto dimenzi neděle. V ranné Církvi první den postupně asimiloval také odkaz sedmého dne, šabat. Účastníme se Božího odpočinku, odpočinku, který objímá všechny lidi. Vnímáme tak v tento den něco ze svobody a rovnosti všech tvorů Božích.

Jan Paseka, spirituál