Soutěž v poskytování první pomoci

...ale také spolupráci, schopnost vedení týmu a v neposlední řadě i odolnost vůči stresu.

Jednotlivé „modelovky“ byly připraveny smysluplně, maskování zranění bylo uvěřitelné a herecké výkony figurantů místy skutečně strhující. Základní cíl každého zásahu – tedy „nikdo neumřel“, se nám podařilo splnit pokaždé. Naši žáci ale dokázali mnohem víc.

Od kardiopulmonální resuscitace přes dopravní nehodu, kde bylo více zraněných než zachránců (což je situace, která spolehlivě prověří schopnost stanovit priority), až po přesun na laně mezi dvěma budovami. Všude bylo vidět nasazení, týmového ducha a schopnost spolupracovat.

Vanda „Vendy“ Štěpánková prokazovala cit pro detail a empatii vůči každému zraněnému. Jan „Hans“ Tezner po laně doslova létal (a protože mu jedna cesta nestačila, přidal si dobrovolně i zpáteční) a tým vedl rukou pevnou, leč spravedlivou. Lukáš „Zemi“ Zamazal byl zase vždy tam, kde ho bylo nejvíce potřeba. Každý měl svou roli a každý byl pro tým důležitý.

Výsledné sedmé místo nás potěšilo. Ale nebylo tím nejdůležitějším, co jsme si z Prahy odvezli.

Každý tým, bez ohledu na výsledné pořadí, prokázal odvahu vstoupit do neznámé situace, převzít odpovědnost a učit se. Třeba i z vlastních chyb. Protože právě od toho jsou modelové situace. Abychom mohli chybovat tam, kde se ještě nic nestane.

Ve skutečném životě už totiž nemusí být prostor na opravu. A schopnost překonat vlastní nejistotu, přistoupit k člověku v nouzi a pokusit se mu pomoci může být jednou tím, co rozhodne, zda se večer vrátí domů.