M. Hrubantová: Od fotografie k dokumentárnímu filmu

Nikdy jsem nebyla vyhraněný typ podle tabulek. Humanitní předměty mi sice šly o něco lépe, nicméně pokud je to potřeba, dokážu pochopit i sofistikovanější matematické příklady. Vlastně jsem vždycky vnímala okolní svět jako mnohem složitější, než aby se dal ve vědních disciplínách rozdělit na humanitní versus přírodní.

Začátky na waldorfské ZŠ

Už v první třídě na základní škole mi rodiče koupili foťák a já jednak zjistila, že mě fotit baví, a také to, že přesně těmi fotografiemi se dá ta složitost světa zachytit. Každý obrázek je potřeba udělat podle srdce, aby dýchal, ale zároveň by se měla při jeho zachycování dodržovat jistá pravidla, aby byl výsledek pro lidské oko atraktivní. Přibližně na konci základní školy mě ještě o něco více než fotografie uchvátil záznam situace. Film. Ale zároveň bylo mé uchvácení pořád ve fázi zkoumání, zda mě bude toto médium fascinovat i do budoucnosti.

Kam na střední?

Na konci základní školy po nás společnost chce, abychom si s určitou jistotou vybrali to, čemu bychom se chtěli věnovat. Kdo to ale ve svých čtrnácti, patnácti ví? Kdo je natolik vyhraněný? Nejsou to spíše výjimky? Myslím si, že jsem naopak nebyla výjimkou, když jsem přesně nevěděla. Výběr mé střední školy tak proběhl ve zcela racionálních intencích. Zněl: chci mít více času na to se rozhodnout a chci se věnovat vědám komplexněji – a to mi gymnázium mohlo nabídnout. To ve Skutči jsem si vybrala, protože bylo nejblíž (dlouhé dojíždění, koho by to bavilo?), taky proto, že na mě už v den Dne otevřených dveří zadýchala svěžest nezkostnatělé školy, a taky protože jsem cítila, že mi tam bude dobře.

Gymnázium

A dobře mi tam bylo! Představte si místo, kde můžete být tvůrčí, můžete prosadit svůj nápad, kde nejste anonymní, ale znáte se s ostatními ve všech třídách a učitelé vědí mnohem více než jenom vaše příjmení. Skutečský gympl, to bylo místo, kde učitelé přímo podporovali žáky v jejich smysluplných projektech. Budu-li konkrétní, tak ve svém zaujetí filmem a fotografií jsem byla podporována, abych při řadě příležitostí mohla své umění realizovat (ať už to byl majáles nebo natáčení hrané grotesky, jež byla obsazena jen samými hvězdnými jmény mých spolužáků). Mým dílem se pak škola prezentovala, takže jsem se vlastně podílela na jejím chodu. Koho by to netěšilo? Ostatní mí kolegové se podíleli na dalších projektech gymnázia (baví vás ekologie, politika, zařizování akcí,...? Nic není problém!) Na tomhle gymplu má student možnost nasbírat spoustu cenných zkušeností, které pak uplatní v budoucnu. To, co se tady učí, není stupidní biflování probíraného učiva, ale to, jak vymyslet co nejlepší řešení. A upřímně: pouze kreativním lidem, co se pak nebojí se do svého startu kariéry pořádně opřít, se podaří něčeho dosáhnout.

Ze Skutče přes Opavu do Londýna

Na gymnáziu jsem strávila pěkné čtyři roky, při kterých jsem rozhodně nestrádala, měla čas si promyslet, jakému oboru bych se přesně chtěla v budoucnu věnovat a hlavně: připravilo mě dobře i na vysokou školu. Jako první mezi uchazeči jsem se dostala na Slezskou univerzitu v Opavě na obor Audiovizuální tvorba, kde jsem se začala s velkým nadšením věnovat nejen filmu, ale také žurnalistice a médiím (gymnázium mě připravilo ve všem, co bylo v jeho osnovách, výborně. Například v češtině jsem byla na vysoké škole jako jeden z nejlépe připravených studentů). Tam jsem také byla přes půl roku hlavním autorem tzv. "minutových her", které se pravidelně každý týden vysílaly v našem vlastním studentském pořadu na stanici Český rozhlas. Nejvíce mě ale fascinoval dokumentární film a možnost napsat si vlastní scénář, vlastními silami si film s profesionální technikou natočit a pak si ho také v profi programu sestříhat. Dokumentární film, to je médium, které spojuje všechno, o čem jsem psala na začátku, všechny disciplíny; a jejich spojením a uspořádáním se pak daří dosáhnout ve snímku oněch velmi hlubokých a cenných momentů. A ty momenty spojíte pouze ve chvíli, když o tom dokážete správně a kreativně uvažovat, nemůžete uplatnit nic striktně našprtaného. A to je přesně ta chvíle, kdy doposavad těžím z gymnaziálních let. Dokumentární film je tím, co ve mně probouzí skrytý živel. V rámci školních cvičení se mi podařilo sesbírat materiál na dva své dokumentární autorské snímky, z čehož jeden byl absolventský. A garantuji vám, že pocit úspěšně dodělaného a předvedeného filmu jako něčeho, co je vaše, je nepopsatelně krásný.

V poslední třetině úspěšného dokončování bakalářského studia mě život odvál do Anglie, kde teď žiji (mimochodem, tady zase úročím znalosti z anglických gymnaziálních hodin).
I tady je to o správném kreativním přístupu k životu, aby se člověk neztratil. Prorazit v Anglii ve svém oboru jako cizinec z malé středoevropské země je poměrně těžké, takže zatím na tom pracuji, ale v budoucnu o mně možná ještě uslyšíte. :)

BcA. Magdalena Hrubantová, květen 2016

O Magdiných dobrodružstvích v Anglii si můžete číst na jejím  blogu.

Na You Tube se můžete podívat na zmíněnou grotesku (v hlavní roli Jakub Hledík, dnes student MFF UK).