Londýn 2019

Londýn 2019

V pondělí dne 8. dubna 2019 jsem odjela společně se studenty  nižšího gymnázia autobusem do Anglie. Cesta přes den se mi nezdála ani tak náročná. Jeli jsme přes Německo, Belgii, Nizozemsko a Francii, ve Francii jsme i s autobusem nastoupili na trajekt. To už začínalo nové úterní ráno, všichni byli ospalí a unavení. Já určitě, protože cesta přes noc byla opravdu náročná, jelikož jsem skoro vůbec nespala. Cestou trajektem nám automaticky přeskočil čas, a to ze sedmi hodin na šest, což bylo velmi zajímavé. Jakmile jsme konečně dopluli do anglického přístavu, který se jmenuje Dover, nastoupili jsme zpět do našeho autobusu a pokračovali v cestě do Londýna. Určitě jsem se tehdy ještě pokoušela usnout.

Jako první jsme v Londýně navštívili O2 (O3) Arénu a šli jsme na metro. Musím říct, že metro v Londýně se nijak neliší od metra pražského. Zkrátka nic zvláštního. Naše výstupní zastávka byla Waterloo. Měla jsem strach, že vystoupím brzo, nebo pozdě, protože jsem nebyla se skupinou. Navíc rozhlasu ve voze nebylo vůbec rozumět, takže jsem se jenom soustředila, až se bude hlásit: „Next station is Waterlo.“ Nakonec jsem vystoupila správně, ale byly to nervy, to vám povídám.    

Naše cesta pokračovala k slavnému London Eye. Opravdu obrovské kolo, jeho výška byla úchvatná. A novou zajímavostí pro mě bylo, že se otočí jednou za půl hodiny a přitom se ani nezastaví, takže jsme museli rychle nastoupit a vystoupit, abychom všechno stihli. Byl to neskutečný zážitek, i přesto, že pršelo a  výhled nebyl zas tak skvělý.

Byla jsem ráda, že opět konečně stojím na pevné zemi a naše další zastávka byla pouze o kousek dál, kde jsme krásně viděli „the Houses of Parliament“ neboli sídlo Parlamentu Spojeného království a Big Ben, který je právě maskován  lešením, takže na nás vykukovaly jen jeho hodiny. Přešli jsme Westminister Bridge a Big Ben jsme měli přímo po levé ruce. Viděli jsme Westminister Abbey, oficiální označení Kolegiátní chrám svatého Petra. Šli jsme po Whitehall, třídě ministerstev a vládních úřadů. Viděli jsme také sídlo královské rodiny a jejich překrásnou zahradu, lépe řečeno aspoň její část.

Nastala nejobávanější část dne, a to cesta do rodin. Náš „meeting point“ byl ve městě Maidstone, hlavním městě Kentu, kde jsme všichni bydleli. Měla jsem hrozný strach. V rodině jsem byla ve dvojici s Bárou z tercie. Ona takový strach neměla, což mě trochu uklidňovalo. „Nice to meet you.“ řekla jsem a podala si s paní ruku.  Jmenovala se Jane a byla moc hodná, mluvila na nás pomalu a srozumitelně, naštěstí.

Druhý den v Londýně jsme navštívili dvě muzea, a to přírodovědné a technické muzeum. Udělali jsme si procházku k nultému poledníku do Greenwitche. Prošli jsme Hyde park, největší parkovou oblast v centrálním Londýně. Navštívili jsme Oxford Street, nejvýznamnější nákupní třídu.

 Když jsme se já a Barča ve večerních hodinách vrátily do rodiny, už jsem nebyla tak nervózní. Měly jsme typickou britskou večeři a nebyla vůbec špatná, naopak. Opravdu mi velmi chutnala. Paní Jane měla dvě dcery, ani jedna nebyla v našem věku, obě byly mladší. Po večeři jsme si povídaly, zpívaly, ale dokonce i tančily. Bylo to šílené, skvělé a nikdy na to nezapomenu. Ráno nás paní Jane odvezla na místo srazu a my jsme se rozloučily. Následoval bohužel poslední den pobytu v Londýně. A byl opět dost zajímavý.

Když jsme došli k slavnému mostu přes řeku Temži, měli jsme štěstí, protože tam zrovna čekala loď a my jsme viděli, jak se most otevírá (zvedá). Poté jsme přes něj přešli a navštívili jsme Tower of London, kde jsme viděli korunovační klenoty a spoustu dalších krásných věcí.

Navštívili jsme katedrálu svatého Pavla, kde jsme si prohlédli nejvyšší patro věže. Řeknu vám, schodů tam bylo nespočet a navíc  točité schodiště, takže se mi po chvíli udělalo špatně. „Jestli nechceš jít nahoru, nemusíš,“ řekla mi paní učitelka. Jenže problém nebyl v tom, že bych měla strach z výšek. Nakonec jsem se překonala, vyšla i to poslední schodiště, abych se podívala na výhled, a ten, musím říct, za stál to! Když jsem však sešla schody dolů, ještě chvíli se mi klepala kolena, ale nebyla jsem jediná. Následně jsme šli po Millenium Bridge, známém například z filmu Harryho Pottera. Překrásný den jsme zakončili plavbou lodí po Temži. A zase jsme byli u O2 arény, která nám už byla dobře známá. Nastoupili jsme do autobusu a začala nám cesta domů. Škoda …

Zážitků mám nespočet, překonala jsem se k několika věcem a na to jsem hrdá, dokázala jsem anglicky komunikovat v rodině. Naše paní průvodkyně byla velice milá a hodně věcí jsme se od ní dozvěděli. Poznala jsem spoustu skvělých lidí, a to nejen z Anglie, ale i z gymnázia  z Moravan, kteří s námi jeli. Londýn v mnoha věcech také zklamal, ale alespoň jsem si uvědomila, že můžu být ráda a hrdá na to, kde bydlím. Jsem za to nesmírně vděčná a nelituji, že jsem dostala možnost odcestovat a poznat jinou kulturu. Určitě až přijde další nabídka jet se podívat za hranice, ráda ji využiji.

Adéla Cejpová, kvarta