Lyžařský výcvik – nižší gymnázium 2018

...Důvod našeho zpožděného odjezdu se týkal problému naskládat všechna zavazadla, lyže a lyžáky do zavazadlového prostoru. Proto některé věci ležely v uličce mezi sedačkami. Ti, kteří seděli vzadu a byli „obklopeni“ batohy, kufry a krosnami, to na jednu stranu neměli příjemné. Všechny ty věci se na ně tlačily a okrádaly je o prostor. Na stranu druhou si mohli žáci v zadní části autobusu opřít své unavené hlavy o batohy, které ležely vedle nich, a odpočívat, případně pospávat. Našli se i tací, kteří hráli na kufrech karty.

Cesta netrvala tak dlouho, jak jsme čekali. Nebo nám to prostě rychle uběhlo. Když jsme dojeli k hotelu Hořec, kde jsme měli strávit necelý týden, přenesli jsme si své věci do pokojů a lyže do lyžárny. Pokoje byly celkem malé, někdo měl problém se tam vejít se všemi svými taškami a spolubydlícími. Někdo říkal, že byly postele tvrdé, jiným to tak vyhovovalo.

Dostali jsme oběd, což nikdo z žáků nečekal, jelikož nám bylo řečeno, že první teplé jídlo bude večeře. Bylo to pro nás milé překvapení.

Po obědě jsme se převlékli do lyžařského oblečení a došli na sjezdovku, kterou jsme sjeli buď na lyžích nebo na boardech. Podle našich lyžařských a snowboardistických zkušeností a stylu naší jízdy nás učitelé rozdělili do čtyř skupin: snowboardisti; lyžaři, kteří neumí vůbec jezdit; lyžaři, kteří jezdí slušně; lyžaři, kteří jezdí nejlépe. Večer jsme na chatě měli hru s botou, kterou organizoval pan farář Matula. Ta bota to díkybohu přežila. Ale ne celá. Ty děti jí utrhly poutko. Chudák bota. Za nic nemohla.

Budíček nebyl. Mohli jsme se vzbudit, jak jsme chtěli, ale v osm hodin jsme museli být v jídelně připravení na snídani. Ze všech jídel, která jsme tam dostávali, byly nejlepší snídaně: rohlíky, šunky, sýry, džem, máslo, zelenina, ovoce, mléko a nějaké kukuřičné nebo čokoládové lupínky či kuličky. Každý si nabral to, na co měl chuť. Ostatní jídla byla občas studená nebo nedosolená. Další den jsme šli každý se svou skupinou na sjezdovku. Někteří jezdili na kotvě, jiní na pomě. Hned první den se stal úraz, za který však nemohl žádný ze studentů stutečského gymnázia. Do jedné dívky narazila nějaká lyžařka, dívku zvedla, omluvila se a jela dál. To, že zraněná holka měla otřes mozku, se však žena nikdy nedozví, protože odjela pryč. Asi po dvou hodinách, které uběhly od srážky, odjela dívka do nemocnice. Zbytek dne proběhl poklidně, bez dalších zranění.

Sobota byla skoro stejná jako pátek. Až na zranění. Ta nebyla žádná. Bohudík. Večer byl opět nějaký program. Mohli jsme se koukat na film jménem Rande naslepo nebo si povídat, ale v deset hodin jsme museli být každý na svém pokoji. Byla večerka.

Na neděli jsme měli naplánovaný kurz na běžkách. A jelikož nás bylo hodně, rozdělili jsme se do dvou skupin. V první skupině byli žáci, kteří patřili do 1. lyžařské skupiny (ti, kteří lyžovali nejlépe) a do 2. skupiny (ti, co lyžovali středně), a ve druhé byli ti, kdo jezdili na snowboardu a lyžaři ze 3. kupiny (ti, co ještě nikdy nelyžovali). První skupina se dopoledne vydala na menší výšlap okolo Malé Úpy a druhá vyjela na běžky. Odpoledne se to obrátilo. Počasí nám přálo, a tak jsme si mohli užívat sice lehce náročný, ale rozhodně zábavný a obohacující výlet na běžkách. K večeru a našemu překvapení nás navštívil člen horské služby, který nám povyprávěl o horské službě a jeho zážitcích.

V pondělí pan učitel Netolický rozhodl, že všichni půjdeme vyzkoušet sjezdovku naproti našemu hotelu. A tak jsme se tam odpoledne vydali. Počasí bylo sice suprové, ale sjezdovka byla hrozná. Tak do půlky byla celá hrbolatá a působila neupraveným dojmem. Druhá polovina už byla o něco upravenější, ale zato skoro rovná. Když už byl čas vrátit se na hotel, leckdo byl velice rád, vzhledem ke kvalitě sjezdovky.

Úterý bylo ve znamení odjezdu. S hotelem jsme se rozloučili poslední snídaní a šli si balit. Byli jsme doslova zmítáni protichůdnými pocity: jedna část nás nechtěla ještě odjet a opustit tak sjezdovky a lyžování, a druhá se těšila na měkoučké postýlky, které na nás doma čekaly. Před hotel jsme vyšli v domnění, že se nám zavazadla opět nevejdou do úložného prostoru a my se tak budeme muset podělit o uličku v autobuse s nimi. Ale nějakým zázrakem pro nás přijel větší autobus, než ten který nás tam přivezl, a tak jsme se všichni krásně vešli a dojeli spokojeně domů.

Text: Veronika Tesařová, Šimon Stodola

Foto: Veronika Marboe, Andrea Zoulíková, Šimon Stodola, Ondřej Matula, Adéla Cejpová

a další